PO CESTĚ


Velice efektivní shrnutí našeho třídenního pobytu aneb co všechno bych si chtěla přečíst před odjezdem. Od nejlepšího humusu v Ammánu až po podpultový pivo v Petře.


Pít či nepít?

Kouřit či nekouřit?

Jíst, jíst a jíst.

Za kolik?

A jak že se to vlastně vyslovuje?


Když se domluví čtyři kolegyně, z nichž většina má PMS, a místo užívání si prvního slunce a příjemných dvaceti stupňů v ČR se rozhodnout jezdit v autě po deštivém a větrném Islandu...


Množí se mi tady dotazy ke Kanárům. A taky k tomu, proč už nic nepíšu. Jeden z mých záměrů na 2018 je víc psát. A taky víc číst. Beletrii. Neb z těch motivačních knih jsem obvykle těžce demotivovaná. Budu teda doufat, že vaším záměrem na 2018 je i číst, co píšu...


Dlužím vám i sobě omluvu. Facebook mi neustále připomíná: Máš 448 lajků a už jsi svým "fanouškům" dlouho nic nenapsala. A čím dýl to je, tím míň věříte tomu, že jim ještě někdy vůbec něco napíšete. Někdy je ale mlčeti zlato, ne? A nebo je to jen výmluva? 

A pak se vrátíte... A co z toho?

101 DNÍ, 7 ZEMÍ, 10 LETŮ, 29 HOSTELŮ, 2 DOBROVOLNICKÉ PROJEKTY


Návratu jsem se bála a zároveň se moc těšila zpět. Na kamarády, na víno, na fesťáky, na pivo, táboráky a na nakládanej hermelín s chlebem. Tři měsíce jsou dost dlouho na to, abyste si vyzkoušeli, jaké je to být baťůžkářem a zapomněli na realitu všedních dní, ale dost krátce na to, abyste si ještě dokázali představit se do ní vrátit... A pak se vrátíte… A co z toho?