Kdo jsem

Kdo jsem?

Jsem Veronika, táhne mi na čtyřicet. Už dva roky jsem bez domova, respektive spíš mám domovů až moc. Objevování nových míst, lidí, kultur a svobodný život u oceánu mě lákají víc než starat se o děti (samozřejmě to můžete dělat i s nimi, jen trochu jinak).

Jak to začalo?

V roce 2016, když mi bylo 29 let, jsem se rozhodla, že už nebudu čekat, až potkám někoho, kdo se mnou pojede do Asie. Až bude mít zrovna čas, dovolenou, peníze, chuť atakdále. Známe to.

Dala jsem v práci výpověď (ale nakonec mi řekli, že mi dají neplacené volno a počkají na mě, což byla škoda, protože jsem po přijezdu stejně dala výpověď znova). A odjela jsem na tři měsíce do jihovýchodní Asie. Poprvé v životě jsem někam jela sama. A začala jsem v Indii (nedoporučuju, naopak doporučuju logický krok, jet napřed sama na víkend třeba do Španělska). Poprvé jako lowcost baťůžkář. A poprvé na tak dlouho.

Ano, strašně jsem se bála, dlouho jsem to odkládala, váhala, vymýšlela výmluvy, proč by to nešlo, ale nakonec se rozhoupala, dala to bez problému, a bylo to nejlepší rozhodnutí v mým životě.

Jak to pokračovalo?

Pak jsem se vrátila, z Brna se přestěhovala do Prahy, našla si práci za dvojnásobnou mzdu a napsala si do deníčku, že tu budu dva roky. Našetřím si a pojedu na půl roku do Jižní Ameriky. Jenže, pražské kavárny mě chytily do pasti a po 8 letech jsem zjistila, že jsem sice první rok něco našetřila, ale dalších 7 let všechno utrácela za brunche a letenky na prodloužený víkend.

Pak přišel covid. A já si poprvé vyzkoušela práci na dálku. Z Tenerife a Madeiry. Začala jsem surfovat a pak už nebyla cesta zpět. Potřebovala jsem být u oceánu každý měsíc. Snažila jsem se dva roky přesvědčit svého zaměstnavatele, že můžu pracovat remote z Madeiry, do které jsem se zamilovala. Ale místo toho mě vyhodili (protože se propouštělo, prý ne proto, že jsem bojovala za remote work a byla vyhořelá).

Jak je to teď?

Díky tříměsíčnímu odstupnýmu jsem si vzpomněla, na co že jsem to chtěla celou dobu šetřit, dala si kariérní pauzu a vydala se na 2,5 měsíce sama do Jižní Ameriky. Ano, opět jsem se celých 8 let strašně bála tam jet sama a čekala na někoho, kdo bude ideálně muž, bude umět španělsky a bude mít dovolenou, peníze, chuť a čas tam jet se mnou. Ale vrátila jsem se ke svému mottu Kdy jindy a jela sama. Opět bez útrap, nikdo mě neokradl a byla to další nejlepší věc, co se mi kdy stala. Protože jsem si díky tomu všemu našla fully remote práci, takže teď můžu cestovat a pracovat odkud chci. Jen už teda nejsem HR, ale markeťačka.

Kdy jindy?

V roce 2025 mám procestováno 48 zemí, žila jsem v několika, a to jsem poprvé letěla letadlem až když mi bylo 21. Takže nikdy není pozdě. Kdy jindy když ne teď?