MIND-FULL-LESS ANEB POCESTOVNÍ CHŘIPKA

Dlužím vám i sobě omluvu. Facebook mi neustále připomíná: Máš 448 lajků a už jsi svým "fanouškům" dlouho nic nenapsala (EDIT 2023: facebookovou stránku jsem definitivně zrušila v době covidu, kdy mi (ani celý blog) nedávala smysl). A čím dýl to je, tím míň věříte tomu, že jim ještě někdy vůbec něco napíšete. Někdy je ale mlčeti zlato, ne? A nebo je to jen výmluva?

Výmluva, stejně jako to, že nemám čas, protože se stěhuju, protože musím (a nebo proto, že chci?) číst knihy o józe a psát seminárky, protože se musím učit autoškolu (ačkoli jak mě poučil pán ve vlaku: "Slečno, co tam čtete? Tam stačí jen pravidlo pravé ruky!" Tak určitě! "Slečno, vy to ale čtete nějak pomalu, ne?" Když já se nemůžu soustředit. "No tak to byste ale asi neměla vůbec řídit, ne?" Přesně!), protože jsem unavená, protože to stejně nikdo nečte, protože to nemá smysl, protože mám depresi.

Ano, říkala jsem si, že vám prostě napíšu, že už nic nenapíšu, protože pravda je, že přijedete zpět, pár měsíců si jedete na pozitivní vlně plní nadšení, energie a sladění s vlastní intuicí a vesmírem, plní lásky ke všem a všemu, ale pak přijde střet s realitou, podzimem, zimou a jsme tam, kde jsme byli před rokem. Město, stereotyp, šeď a čím dál míň vrstevníků, co s váma půjdou na pivo. A chybí vám ten happy end, protože ačkoli jste SAMOZŘEJMĚ NIC NEOČEKÁVALI, kde jsou ty dream joby a životní lásky, o kterých všichni cestovatelé mluví na svých přednáškách?

Před rokem jsem tenhle blog zakládala a tvrdila, že vás provedu svým příběhem. Tak tady je - končí přesně tak, jak začal, jen s jistou výměnou kulis a herců. 

Ale pak vám přijde zpráva na blog, kde vám někdo děkuje za dodání odvahy k cestě, za praktické rady a tipy, za inspiraci, nebo jak dokonce napsala jedna slečna: "Minulý týden jsem běžela závod na Ladronce a spojila jsem si tvůj obličej s jednou fanynkou, že je to tak? Jestli jo, tak díky za podporu, potřebovali jsme ji." No ale já tam nebyla. A tak si zase na chvilku řeknete, že to smysl mělo a má, a zejména pak, když máte flashbacky z cesty a neuvěřitelných věcí, co se vám staly a připomenete si, že jste začali věřit na zázraky. A hlavně, když si vzpomenete, že vlastně můžete dokázat cokoli a kdykoli.

Takže tím chci říct, že to tady nezruším, ačkoli mě to hodněkrát napadlo a že mám pořád víru v to, že to dotáhnu do konce, nebo do nekonečna.

Teď ještě zpátky k ponávratovému stavu. Nechci tady generalizovat, že každý, kdo se vrátí, dostane v určité fázi depresi, ale minimálně jeden ano a je to věc, o které nikdo nemluví. Ale já se jich zeptám. Třeba Verči z My Backpack Diary blogu, kterou jsem potkala v Kambodži, a se kterou spolu s blogerkou BackPackLady možná poletíme brzy do Maroka. A nebo slečen baťůžkářek z Holandska a Anglie, se kterýma jsem strávila týden v Malajsii. A to jen proto, že mě má Workaway hostitelka nechala napospas osudu a pak napsala, že se všechno děje z nějakého důvodu, tudíž tomu věřím, neb jinak bych je nepotkala a neletěla s nimi příští týden do Milána.

Druhá věc, se kterou jsem nejvíc bojovala po návratu je ...tramtadadá... MULTITASKING. Ano, je fascinující, kolik zápaďáků excelujících v korporátním multitaskingu utrácí desetitisíce, aby se naučili metodu MINDFULNESS, a tedy schopnost vnímat jednu aktivitu všemi svými smysly, schopnost maximální koncentrace. Znáte to - píšete email, víte, že máte být za minutu na meetingu, vedle na vás mluví kolega, do toho vám zvoní telefon a v horším případě se u toho snažíte ještě svačit, zatímco vám na pozadí mozku běží seznam toho, co musíte nakoupit po cestě z práce. 

U cestování jsou vaší jedinou starostí tři věci - kde budete spát, co budete jíst a jak se tam dostanete. Když jíte, tak si vychutnáváte jídlo, když koukáte z okna, užíváte si výhled a není nic mezi tím.

Takže moudro na závěr. Jak jsem se včera dozvěděla na jógovém workshopu: 

Ten, kdo říká, že nemá čas, toho stihne nejmíň a je z toho nejvíc unavený. Přeberte si to.

Listopad 2016