A PAK SE VRÁTÍTE… A CO Z TOHO?

Návratu jsem se bála a zároveň se moc těšila zpět. Na kamarády, na víno, na fesťáky, na pivo, táboráky a na nakládanej hermelín s chlebem. Tři měsíce jsou dost dlouho na to, abyste si vyzkoušeli, jaké je to být baťůžkářem a zapomněli na realitu všedních dní, ale dost krátce na to, abyste si ještě dokázali představit se do ní vrátit.

Většinou se mě typicky česky optimisticky ptáte, co pro mě bylo nejhorší...

Nejhorší bylo se před odletem rozhodnout, skončit v práci a oznámit to rodičům. Na tomto místě musím poděkovat všem svým přátelům, protože když jsem se jim svěřovala s tím, co ASI udělám, NIKDO mi neřekl, že jsem se zbláznila, ať si to dobře promyslím, nebo že by to na mým místě nedělal. Pokud jste obklopeni ne tak podporujícími lidmi jako já, tak za nimi s vašimi úmysly vůbec nechoďte. Vyberte si někoho, kdo ve vás věří a podpoří vás i v horších časech, protože ty nastanou. Třeba 5 minut před tím, než chcete dávat výpověď, nebo při každé změně nálady či menším zádrhelu. Důvod, proč se na celou tu věc vykašlat se totiž vždycky najde, protože ačkoli to tak možná nevypadá, stojí to dost úsilí a sebezapření.

Za celé tři a půl měsíce cestování jsem brečela přesně čtyřikrát. 

Když jsem přiletěla do Indie a ukradli mi sandále, když jsem přiletěla do Malajsie a paní z Workaway mě nechala na ni čekat tři hodiny a neozývala se, poslední den v Bangkoku před odletem a po přistání ve Vídni.

Čímž chci poukázat na nejtěžší momenty číslo dva, a to prvních pár dní po každém přeletu, po změně země, přátel, měny, klimatu, časového pásma, kdy si říkáte, proč si tohle vlastně děláte. Proč jsem sakra vyměnila klimatizované pohodlí kanceláře, svůj krásnej pokoj a kamarády za to, abych spala sama ve špíně na zemi ve 40 stupních s divnýma lidma všude okolo? Ano, právě čtete úryvky z mého deníku v Indii :)

Naše mysl je takto prostě nastavená a tyto pocity VŽDYCKY přejdou a podobné momenty vás něco cenného naučí. Alespoň to si teď po svém přestěhování do Prahy snažím každý den opakovat. Zvyknutí si na novou práci, která, ačkoli není úplně v korporátu, což byla jedna z mých zásadních podmínek po návratu, je pořád byznysově orientovaná a vyžaduje moje sezení na jedné židli několik hodin denně. Sezení a udržení pozornosti v "meetingovce" je po návratu váš nepřítel číslo jedna.

Takže co že mi to dalo?

Čas

Dalo mi to čas přemýšlet, věnovat se sama sobě, svým myšlenkám, plánům, zapisovat si je, pročítat si je zpětně a konfrontovat sama sebe se sebou.

Nápady, inspiraci, novou životní energii a přístup k životu obecně

Vyšel mi z toho seznam všeho, co chci a nechci, čemu se chci začít (zase) věnovat, na co se v životě zaměřit a na čem na sobě zapracovat. A naučila jsem se na to nezapomínat a vracet se k tomu pravidelně zpětně díky deníkům a dělat takzvaný "reality check", kontrolu stavu věcí. Jdu směrem, kterým jsem chtěla a pokud ne, co se změnilo? Musím ale říct, že to v Praze dává při náporu práce a večírků zabrat a je to něco, s čím bojuju a musím to rychle balančně nastavit, jinak hrozí, že se vlivem okolí (a reklamám ZOOTu na facebooku) znovu zaprodám konzumu.

Spoustu přátel a kontaktů

Jak jsem říkala na začátku - když cestujete sami, nejste nikdy sami, a o to víc poznáte lidí. Nic jiného vám prostě nezbude. I když cestujete jen ve dvou a máte zrovna chuť a vůli se seznamovat, unikne vám spousta drobností okolo v zápalu vašeho rozhovoru. Když jste sami, můžete všechno a všechny kolem sebe víc vnímat a pozorovat. A nebojte, v každém hostelu je 80 % baťůžkářů samo a všichni touží po tom si s někým popovídat a zajít společně na výlet či večeři. Jen se nebát je oslovit. Po návratu se mi naopak stalo, že jsem měla pocit dosáhnutí maxima konverzací a nových kontaktů a ztratila jsem na chvíli chuť bavit se s novýma lidma...

Nové znalosti, zážitky, zkušenosti a schopnosti

Jakkoli to zní hloupě, tak už jen od tohoto projektu správy webu, facebookové stránky, logistiky, time managementu, cestovatelských fíglů a tipů přes znalosti z oblasti meditace, buddhistické filosofie, poznání nových kultur, zemí, lidských příběhů, projektů, chutí, vůní až po možnost krmit a umývat slona, surfovat, dělat čapátí nebo jarní závitky, stavět dům z přírodních cihel, potápět se nebo jen smlouvat v restauraci o ceně jídla na jídelním lístku. Naučí vás to vděčnosti, pokoře, trpělivosti, štědrosti, sebereflexi, sebeovládání, velmi rychlé adaptaci na nové podmínky, zpomalení, pozornosti, nebojácnosti oslovit kohokoli, kdekoli a kdykoli s naprosto čímkoli. A to vše s upřímností k sobě i ostatním. Zjistíte, jak málo věcí potřebujete a že čím míň jich máte, tím je váš život opravdu bohatší, protože nezatěžují vaši mysl (a váš batoh). Naučíte se třeba aplikovat do praxe jednu za základních buddhistických nauk o aničče, tedy o pomíjivosti všeho. Leccos se může změnit/posrat v jediný okamžík a vám nezbývá nic jiného, než se pozitivně přizpůsobit novým podmínkám, a nebo si je sám vytvořit. Naučíte se chovat k lidem tak, jak chcete, aby si vás zapamatovali po zbytek svého života, i kdyby vás viděli dnes poprvé a (nebo) naposledy.

A v neposlední řadě se vrátíte sebevědomější, vyrovnanější a hrdí sami na sebe, že jste to dokázali.

A co to vzalo?

Kuchyň

Stálo mě to jako jedna nová kuchyň do bytu, který nemám. Aspoň takhle se o tom snažím přemýslet, když se koukám na děsivý výpis ze spořícího účtu. To je taky vaše častá otázka. Odpověď je 30 000 letenky a cca 70 000 za jídlo, ubytování, vstupy, víza, transport, oblečení, dárky, pohledy a prostě vše okolo cesty. Každopádně já jsem typ lowcost cestovatele, který si občas pořád rád zajde do (levné) restaurace a kavárny a rozmazlí se masáží či hodinami surfu a potápění. Blogerku a cestovatelku BackPackLady stálo třeba půl roku v Asii jen šedesát tisíc. Jak ušetřit na jídle, transportu a bydlet u místních se můžete inspirovat na jejím blogu.

4 kila

Asijská kuchyně je kouzelná a i když celý den každý den ochutnáváte na tržištích všechny ty dobroty, vrátíte se lehčí a zdravější. Míň mlíka, masa, kávy, stresu, cigaret a alkoholu a víc čerstvého ovoce a pohybu venku prostě dělá divy. Ale viz aničča, po pár pivech a hermelínech v Brně máte hnedle 6 kilo zpět :)

Iluze

Asi vás to (ne)překvapí, ale život baťůžkáře není takový, jak to vypadá na Instagramu. Zejména pokud jste low budget cestovatel, nemáte denně na spoustu piv a žádná párty v bikinách se večer nekoná. Většina lidí ve vašem hostelu je v 9 v posteli a brouzdají po internetech. Taky jste fakt dost unavení z neustálých přesunů a vedra a někdy si jen přejete, abyste byli sami v pokoji a abyste si mohli udělat prostě takovou tu neděli, kdy nebudete dělat vůbec nic kromě sledování filmů.

Co bych teď udělala jinak:

1. Nekoupila bych všechny letenky dopředu

Ve výsledku stojí s Air Asia letenky stejně i jen pár dní před odletem a navíc nikdy nevíte, co se může stát, a kde se vám bude nebo nebude líbit.

2. Zůstala bych dýl na jednom místě

Mých v průměru 15 dní na určitou zemi bylo málo a ideálně bych teď volila tři týdny až měsíc. Když zůstáváte déle na jednom místě, šetříte náklady a máte šanci víc poznat místní lidi a nebýt turista. Na začátku jsem měnila hostel skoro každou noc, na konci jsem zůstávala vždy noci minimálně tři. Nicméně je tady samozřejmě riziko, že když zůstanete někde dýl (jako dlouho, ne později) a nemáte další letenku, budete se prostě jen tak poflakovat a utratíte si všechny peníze hned zkraje...

3. Nainstalovala bych si aplikaci MAPS.ME už na začátku

Tohle jsou prostě nejlepší offline mapy na světě, doporučuje 8 z 10ti baťůžkářu (ti dva o ní totiž ještě neví).

4. Nebookovala bych si ubytování dopředu na víc nocí

Může se vám v hostelu nelíbit, nebo můžete zjistit, že chcete jet druhý den s lidma, co jste tam potkali do jiného města...Tady ale platil vždycky zákon schválnosti: Když jsem nezabookovala a chtěla zůstat, bylo plno a naopak. Takže asi radši poslouchejte spíš svou intuici než mě.

5. Vzala bych si víc spodního prádla

U svého minimalistického balení (a naprosto stačilo) jsem nějak nepočítala s tím, že se mi při každém praní něco ztratí. Ve většině hostelech vám vyperou za malý peníz a oblečení pak přinesou suché a pěkně poskládané (ale někdy tam holt něco chybí, nebo přebývá a nebo se to zničí). Na druhou stranu si můžete v Asii cokoli dokoupit (i když v menší velikosti).

6. Cestovala bych půl roku

Pokud cestujete déle než 6 měsíců, můžete se odhlásit z české zdravotní pojišťovny, neplatit tak zdravotní (1 337 Kč měsíčně) a máte dost času si v klidu užít projekty, místní kulturu a míň se unavit neustálým přesunem. Zase je tu ovšem riziko, že návrat pak bude ještě větší šok (můžete se ale pro zmírnění šoku přihlásit na Úřad práce a máte nárok na podporu). Ale zas když už, tak už... kdy taky jindy že? A kdo se bojí, že si pak bude těžko shánět práci, je podle mě na omylu, tohle všechno u pohovoru krásně prodáte.

PS: Naordinovala bych nám všem podobnou dlouhodobější cestu jednou ročně.

Červen 2016